Textové pole:

Západní Čechy vyjížďka 11.– 13.6.2010

Druhý den ráno nás asi v 7.30 probudil rachot. Vykoukneme ze stanu a v bazénu Květa s VFR. Bylo po spaní a tak jdeme shánět kafe a něco na zub. Vše bylo připraveno na stole, tak plánujeme, kam vyrazíme. Vyloučili jsme Karlovy Vary, protože by jsme to nestíhali a je tam blbý parkování. Očekávali jsme Konise, který ráno asi ve 4 vyrazil za námi podle navigace a Maxiho. Asi v 8.30 dorazil Konis přímo z noční. Motorka i helma byla poseta vším možným, co Konis po cestě zabil. To jsem nevěděl, že je to sem 500 km prohlásil Konis. Vzal to nějak přes Budějovice, pak asi pěkrát objel Louny a teprve když vypnul navigaci, tak se dostal do Chomutova. Na to, že byl po noční, tak byl docela čilej. Skočil do bazénu, poskákal na trampolíně, dal si kafe a prý můžeme jet. Po chvilce dorazil i Maxi, takže než jsme všechno probrali, bylo asi 9.30. Podařilo se ukecat Maruš, aby poprvé v životě sedla s VFR na motorku a že tedy pojede s námi. Dorazil i syn s rodinou a že pojedou taky. Takže vyjíždí 11 motorek a 15 lidí, jestli počítám dobře. Plán byl podívat se na starodávný zrekonstruovaný dřevěný most, dále hrad Loket a pak nějaká hospoda v nějakým pivovaru, kterou jsme ale nestihli. Podařilo se nám asi v 10 hod. všichni vyrazit.

VFR, který nás vedl dostal samozřejmě pokyny jak často zastavovat na povinné cigáro, což opravdu dodržoval. Ono taky co mu zbylo ? Kolikrát se mu poštěstí vést MKT na vyjížďce ? Proto nechtěl riskovat, že už by tuto prestižní funkci nemusel taky znova dostat ! Nevím kudy, ale dostali jsme se do Radošova a viděli ten zázračný most. Chvilku jsme tam poblbli, pořvávali na vodáky a pak jsem se od Tridace dozvěděl, že jsme tam jeli kvůli soutěži Birel ! Ale jo, stálo to za to vidět. Za nějaký čas nasedáme a další zastávka Loket, kde se také najíme. Návrh na Loket jsme dali s Božkou, protože jsme tam v loni byli a líbilo se. Dorazili jsme bez úhony, ale problém s parkováním - podařilo se. Zaparkovali jsme před plnou zahrádkou lidí a Míra s Květou šli do letního oblečení před zraky všech hostů. Všichni přestali jíst a pít a zírali na motorkářský striptýz. Razíme do vsi do známé restauračky na oběd. Když jsme se připomněli, tak si číšník na nás vzpomněl (není se co divit, takový exoty si člověk musí pamatovat). V pohodě jsme poobědvali a Míra s Květou mažou do cukrárny, přidali se i další.

Krátké posezeni v zahrádce, pár zákusků, kafe a zmrzlina a posilnění můžeme stoupat do hradu. Kupujeme jízdenky bez průvodce za 80 Kč na osobu a vstupujeme do hradu. Na nádvoří místní herci předváděli mučení, pálení cejchu a nakonec stětí hlavy. Vstupujeme do podzemí, kde slyšíme sténání mučených a zastavujeme nejdříve u skřipce. Zde se provádělo útrpné právo a bylo zobrazeno pohybujícími se figurínami. Je to dost morbidní a slabé nátury nevydrželi. Prošli jsme: zazdění ženy, věšení na hák, lámání kolem, trhání vnitřností a další lahůdky. Velice zajímavé to bylo pro Konise. Došel ke skřipci, řekl skřipec, popošel, řekl kolo, popošel řekl nějaká ženská, popošel řekl hák, popošel řekl vnitřnosti atd. a za 5 minut byl venku. Ostatní pak prošli ještě všechny místnosti a my s Božkou zatím na nádvoří kouříme a čekáme, až se ostatní vrátí. Začíná lehounce krápat, ale bylo to spíš jen takové osvěžení. Asi po hodině scházíme k motorkám a dohodli jsme se, že pojedeme už domů. Zapomněl jsem ještě na Pavla Boleslav, kterému jsem slíbil, že to co vyvedl v hospodě sem napíšu. Sedělo nás 5 u stolu. 5 příborů, 5 talířů, 5 ubrousků atd. Když jsme dojedli, tak utřeme ubrousky huby a poslední Božka nemá ubrousek ! Boleslav ho stopil ! To nemáš doma papírové ubrousky ? Mám, ale vzal jsem si ho, abych si mohl otřít plexi na helmě ! A do čeho si Božka utře hubu ! Tak ho tedy vyndal s prohlášením, já myslel, že je jeden navíc (nazabili by jste ho?). No nic, s krátkými přestávkami dorážíme navečer do VFRova, následuje dojídání zbytků a rozhodli jsme, že vyrazíme do místní hospody na točený.

Prošli jsme na konec vesnice (cca. 6 baráků, z toho dvě stodoly a jeden rozpadlej kostel) a narazili jsme na vchod do místní krčmy. Vstoupíme a čumíme. Na dvorku tři stoly, dva s deštníky, pískoviště, všude hračky, pobíhající pitbul, kvočna s kuřatama a kachny ! Seděli zde asi 4 štamgasti, kteří koukali, co to přišlo za tajtrdlíky. Kam sednout ? Tak jsme pozbírali kde se dalo nějaký stolky, Maruš je omyla a pak přišel otrávený chlap, co si dáte ! Jsme už zvyklí na ledasco, takže nás to vůbec nerozhodilo, byli jsme rádi, že jsme se najedli doma a dáváme pivo. Pitbul, který tu pobíhal málem sundal Maxiho z motorky, když jsme jeli na vyjížďku, hospodský ho na nás vypustil, když jsme jeli okolo. Tady v hospodě zajišťoval domácímu, že neodejdeme bez placení. Nastala volná zábava, popíjení piva a když už později jsme byli v náladě, tak si Božka poručila liquere a to bylo jasný. Začala cosi vyprávět, do toho se gebila a nikdo vlastně pořádně nevěděl o čem mluví. Takže užila se sranda i v hospodě a ani nevím, v kolik jsme končili. Ráno balíme a uklízíme, „naškrobené matračky“ nešli smotat, tak jsme je jen tak opřeli o strom. Káva a pak srdceryvné loučení. Slušně jsme poděkovali, rozpočítali VFRovu útratu za nákupy a s těžkým srdcem jsme každý zaplatili 200 Kč za celý pobyt s plnou penzí. Příště asi pojedeme do Chorvatska. Konis by řekl jako vždy: nestálo to za nic, ale tentokrát musím říci: BYLO BEZVA ! Byla trochu nejistota co paní domácí Maruš, neznali jsme ji, ale nakonec to s ní šlo. Akce se zúčastnila a to, že sedla na motorku asi nejvíc překvapilo VFR. Co se týká hostitelství, tak kam se na ni hrabeme, celý večer u plotny a hlavně starost, jestli máme co do huby. Maruško, udělujeme ti tedy veřejně řád práce MKT Tanvald. Pověřím klubového výtvarníka Tridace vytvořením tohoto řádu a zašleme ti jej na dobírku ! Pro Úpičáky - ten hoch v červeném není Honza z Krupky, ale syn Pavla VFR. Musím také podotknout, že na vyjížďce byla i VFR vnučka, která pomáhala přesvědčit babi, aby na motorku sedla. Takže po dvou dnech blahobytu a bezstarostného užívání života, musíme nasednout na cestu zpět. Celá rodina se shromáždila na zápraží a bedlivě sledovali, jestli opravdu odjedeme a poté rychle zavřeli bránu. Pavel VFR byl vyslán ať jede kus s námi, aby měli jistotu, že se opravdu nevrátíme. Pokud jsme byli blízko, tak hrozilo nebezpečí, tak nás VFR doprovodil radši až do Litoměřic. Tam už byl přesvědčen, že odsud už se nevrátíme a tak jsme se rozloučili a opravdu jsme vyrazili k domovu.                     Pokračování