Českým Rájem

31.5.2009

Motobabky k naší velké lítosti byly zrušeny pro nepřízeň počasí a tak jsme se dohodli, že alespoň v neděli někam vyrazíme. Mělo být tak nějak všelijak, ale protože nejsme z cukru tak opět jedem za každého počasí. Nejdřív jsme museli čekat na Herkula, kterému se zastavili hodiny v 8.45 a tak měl pořád dost času, přijel o 20 min. později. Je pod mrakem a 9.20 vyjíždíme směr Kozákov na ranní kávu. Když dorazíme na místo, nikde ani noha a hospoda zavřená. Volal Míra, jenže ačkoliv je na Kozákově spousta antén, není tam signál, takže jsme se horko-těžko domluvili, že nás s Květou někde dojedou. Z Kozákova se rozhlížíme po okolí na všechny světové strany kde je slunce, žádné jsme neviděli, zataženo všude a drobně mrholí. Nasedáme a po domluvě razíme směr Hrubá Skála a spoléháme, že nezmoknem a dáme kávu tam. Přestává mrholit a za chvíli dorážíme na Vidlák pod Hrubou Skálou. Parkoviště prázdné a hospoda zavřená, máme tu počkat na Míru. Po dvou cigárech jsou tam a razíme tedy na zámek s tím, že tam už určitě otevřeno bude - a bylo. Jenže kam zaparkovat parkoviště skoro plné, ale protože obsluha parkoviště asi má ráda motorkáře, tak nás na parkovišti ubytovali a dokonce zadarmo ! Letíme tedy do občerstvení a konečně máme kafe ! Začíná vylézat „mozol“ a oteplilo se. S Herkulem dáváme klobásu a jak se později ukázalo, udělali jsme dobře. Asi po půl hodině opouštíme Hrubou Skálu a razíme do Drábských Světniček, kde podstoupíme dlouhou pěší tůru. Po cestě jsme zastavili u Pekařovy brány, což je skalní útvar pod kterým vede silnice a pořizujeme foto. Silní jedinci vyšplhali na vrchol a pořizovali snímky ze shora - byl jsem mezi nimi. Pak pokračujeme dále na Krásnou Vyhlídku odkud je zajímavý pohled. Krásná Vyhlídka je hospoda v Drábských Světničkách, kde mají menší ZOO  -  pštrosy, kozy,osly s kterýma byl Konis hned kámoš. Nádherný počasí, museli jsme  sundávat svetry a byl čas na oběd. Odmítli nás obsloužit venku, tak mažeme dovnitř. V hospodě prázdno a po chvíli jsme zjistili proč. Bylo draho jako prase, skoro nic nebylo pod 100 Kč kromě polívky, kterou si dala většina, včetně mě. Tady se hodilo, že jsme si s Herkulem dali na Hrubé Skále klobásku. Nicméně ostatní, vzhledem k tomu, že odpadly Motobabky měli našetřené nějaké peníze a tak je tu utratili. Pak Tomáš s Mírou dostali nápad, že si uděláme prču z Kukyho (Kuky to já né to oni) a že se mu pomstíme za to Polsko. Vymyslelo se, že Božka vyhrála ve sportce a že jsme platili všem útratu. Pak jsme si všichni představovali jak si doma Kuky rve vlasy z hlavy proč nejel taky - ráchala se celá hospoda ! Jedinej kdo dodržel úmluvu byl Tomáš, který hned na stránky napsal, že nám děkuje za pohoštění. Ale znáte mě, prásknu i to, co nevím, to bych Kukymu nemohl udělat. Uvědomuju si, že to ode všech schytám, jakej jsem práskač, ale řeknu jim, že to už víckrát neudělám a oni mi zas uvěří. Jak jsme se tak tlemily, tak nás smích přešel při placení. Následoval dálkový pochod do světniček všichni jsme vyrazili, jen Konis nikde. Když měl tak drahý oběd a ještě platil za Monču, tak pozbíral všechny chleby, které zbyly na stole a šel nakrmit kámoše osly a tam jsme ho zapomněli. Procházeli jsme nepřístupným terénem v lese a kochali se krásami přírody. Když jsme dorazili ke Studenému průchodu, tak si Míra zahrál na loupežníka a přepadl Monču. Co na to Monča ? (teď se rozmýšlím, jestli to mám napsat, nebo ne) radši ne. Dále jsme došli k  vrtu, hlubokém 64 m, ale nikdo to neměřil. Následovalo stoupání zpět k motorkám. Toto stoupání ocenili hlavně kuřáci, hezky se nám dýchalo a museli jsme zastrkovat zpátky plíce do krku jak se draly ven na vzduch. V čele šel Tomáš jako by nic a někdo prohlásil, že je to kvůli tomu, že má motokrosový boty - všichni ostatní jsme měli silniční. Vychrchlali jsme na vrchol k motorkám a museli jsme si chvíli odpočinout. Najeli jsme asi 80 Km. Dva největší znalci této oblasti Míra a Tomáš se nabídli, že nás vezmou zkratkou na Turnov, abychom ušetřili ještě nějaký ten Km a hlavně Konis chtěl do cukrárny na něco sladkého, Míra s Květou samozřejmě souhlasili. Vyrážíme tedy na cestu. Kudy jsme jeli, neví ani Míra s Tomášem. V nějaký prdeli se ptali jednoho domorodce kudy na Turnov a když jsme kolem něj projeli ještě třikrát, tak jsem myslel, že zamknu motku a pojedu autobusem. Nějakým záhadným způsobem jsme se ale vymotali, byly tam tři silnice a hoši použili vylučovací metodu (podle Murphyho ta poslední byla správně). Takže, když jsme jeli 10 minut a domorodce jsme už nepotkali usoudili jsme, že jedem někam k domovu. Jenže obloha, kam jsme jeli nevěštila nic kalého, začínalo být černo. Když začínalo polehoučku krápat, tak hoši někam zahnuli a překvápko ! Byli jsme v pivovaru Svijany. Vlezem do hospody a začalo pršet, takže to vyšlo parádně a všichni byli rádi kromě Konise, kterej stále řval, že chtěl do cukrárny a né do pivovaru. Požádali jsme slušně personál o něco sladkého k pivu a oni nás slušně poslali do prd…. Prý se vaří až po 17 té hodině. Měli jsme však sebou  Božku a ta umí zařídit nemožné. Představa, že Konis celou dobu bude remcat o cukrárně donutila Božku zřídit nápravu. Hučela do servírek tak dlouho, až to už nemohly vydržet a že nám teda ten pohár udělají. Udělali tři poháry, víc neměli. Že v těch pohárech asi bylo napliváno a ovoce vyválené na zemi bylo úplně jedno. Průšvih byl, že ty tři poháry postavili před Míru s Květou a Herkula. Konis dostal záchvat a protože mu nikdo nechtěl dát, tak všem popřál aby se po nich posrali. Přečkali jsme přeháňku a když jsme nasedali na motorky, tak krásně svítilo sluníčko. Před odjezdem ještě někteří navštívili pivovarskou prodejnu a Fichťa musel právě narozené Aničce přivézt také nějaký dárek z výletu. Tak tedy nakoupil dva kartony Svijanské jedenáctky, naložil na motku a mohli jsme konečně vyrazit k domovu. Dále se už nic zvláštního nestalo a v suchu jsme dojeli domů. Za zmínku stojí, že Fichťa prohlásil, že jindy najedeme víc, ale díky zkratce kterou hoši vymysleli jsme skoro splnili limit. Najelo se 150 Km

Co dodat: opět to nemělo chybu

Giovany

Pekařova Brána

Na vyhlídce

Konisovy poháry ve Svijanech

Dárek pro Aničku