Alpy,Dolomity a Chorvatsko

18.7.2009

Den první

16.7. ve čtvrtek se odpoledne zastavil Kuky a povídá, že je mu tady zima a že v sobotu odlétá do teplých krajin a ať jedu s ním. Měl jsem práce nad hlavu, tak říkám, že asi ne, ale že mu když tak zavolám. Pak jsem si řekl, že práce na mě počká a tak volám, že teda jo. Předpověď na sobotu bída a tak že by jsme vyjeli až v neděli - říkal jsi v sobotu, tak jedem v sobotu, trochu zmoknem no a co ? Třetí do party je Pepa Zvěřina a v sobotu máme sraz v 7.00. Vyrážíme směr ČB neprší a než dojedem do Jablonce jdeme pro jistotu do nepromoku, nebe nevěstilo nic dobrého. Já jsem z toho měl ale radost, protože to vypadalo, že konečně využiju svou kombinézu, kterou jsem se všem snažil prodat, protože mě byla zatím k ničemu. Kluci zas říkali, že když si ji obléknu, dojedeme v suchu jako vždy. Až do Prahy to jakž takž šlo, pršelo málo a nepromoky drží. Za Prahou na dálnici to ale začalo a drželo nás to celou cestu. Nepromoky drží 3 hodiny, pak začínají prosakovat. Kousek před Budějovicema vlezem do takový malý hospůdky, kde topili v krbu. Když jsme se objevili ve dveřích a chcala z nás voda jak z vodníků, ptáme se, jestli nás tam vůbec pustí - smilovali se. Sundáváme mokrý vohozy a sušíme. Dáme horký čaj a oběd. I když jsme zdržovali odjezd, stejně to neuschlo a představa, že půjdem zpátky do mokrýho a do tý zimy byla hrozná. Protože nejsme z cukru, ale pořádný chlapy jdeme na to. Průběžně zastavujeme na pumpách a nějak jsme se dokodrcali k Salzburgu, kde už alespoň přestalo tolik lejt. Jednomyslně jsme zamítli kemp a tak jsme se rozhodli dojet do Varfenu a tam najít penzion, kde by jsme se na druhý den nějak dosušili. Navečer jsme tam dorazili a našli i penzion. Byl drahej a tak se jedem ještě po vsi porozhlídnout po jiném a na třetí pokus se podařilo a vůbec jsme neprohloupili. Pěkný penzion, příjemný majitel, motky v garáži, mokrý věci v sušárně, nebylo co řešit. Myslím, že nás to stálo 25 eur se snídaní. Večer v kuchyňce vybalujeme zásoby jídla z domova, pivo nám poskytl majitel myslím za 2 eura a máme toho plný kecky. Kuky protelefonoval asi 600 Kč, protože se mu doma něco podělalo a řídil opravy z Rakouska, takže s ním bylo prd. Někde o půlnoci jdeme na kutě. Pokoj standard manželská postel a přistýlka. Kuky na přistýlku a my s Pepou do manželský.

Den druhý

Ráno se probudíme odpočatý, Pepa v noci neotravoval a pohled z okna: nádhera a teplo. Dohodli jsme se s majitelem penzionu, že si můžeme nechat věci u něj a po snídaní vyrážíme asi v 9.00 do ledové jeskyně EisRieseWelt (nevím jestli jsem to napsal dobře). Dojedeme na místo a nikde ani noha. Hoši si zakoupili vstupenky 19 euro a razíme k lanovce. Byl jsem tam v loni a nechtělo se mi znova šlapat 700 schodů nahoru a 700 dolů, tak jsem na ně čekal u lanovky v hospodě. Po chvilce se začali trousit další lidi a pak davy lidí. Čekal jsem na kluky asi dvě hodiny, vypil dvě kafe a nějaký pomo, pokecal se zájezdem Slováků a skoro jsme vybil mobil, protože jsem si hrál hry. Hoši se vrátili nadšený a razíme k motorkám na parkoviště. Úplně jsme se zhrozili, kolik lidí čeká na vstupenky, půlkilometrová fronta, byla klika, že jsme tam dorazili ráno. Dojeli jsme si pro věci do Varfenu a dnešní plán: Krimmelské vodopády, Brennerský průsmyk po starý silnici a konec v Itálii v kempu. Počasí paráda, slunce a teplo a tak cesta příjemně ubíhala, bylo pořád na co koukat, alpský silnice, žádná dálnice, takže motorkářské srdce plesalo. Dojeli jsme k vodopádům, které Božka v loni neviděla, protože právě na cestě sem, měla tu bouračku. Parkoviště bylo narvaný, všude spousta lidí, takže nás odradilo, se jít podívat přímo k nim. Vyjeli jsme kousek výš, odkud byl pěkný výhled na celý vodopád. Jak se tak kocháme, zjistili jsme, že máme hlad. Říkám  Pepovi, pojď uvaříme si kafe a už se chystám vytáhnout svůj super vařič, když v tom Kuky dostal záchvat a začal řvát „jste v národním parku pitomci, když rozděláte oheň, tak vás zrovna zastřelí „ Na stromech okolo prý sedí snajpeři a když zahlídnou ohýnek, tak hned střílí !“ Lidi, bál jsem se zapálit i cigaretu, jak nás Kuky vystresoval a od té doby jsem měl v Rakousku strach si zapálit dokud jsme nepřejeli Brenner. Tak jsme tedy dali studený ještě z domu a razíme ještě výš. Nahoře se ještě jednou podíváme na vodopád a vyjíždíme až na samý vrchol. Silnice v Rakousku nemají chybu, o díru nezavadíte a když je někde kus poopravený, tak se vám za to omluví. Na vrcholu zaplatíme asi 5 euro a sjíždíme Gerlos Pas - točky levá, pravá, a když jsme dole postavili na stojánek motorky, tak se ještě na stojánku 10 min. houpali. Po jedničkách mastíme na Insbruck, kde to znám jak svý boty, protože tam byla vloni ubytovaná Božka v nóbl penzionu asi za 500.000,- kč za dva dny. Celou dobu nás vedla Kukyho navigace celkem bez problémů. Protože Kuky neznal starou silnici na Brenner a já jo, tak jsme se domluvili, že jakmile se na ní dostaneme, předjedu a převezmu velení. Sice by nás navigace na tuto cestu dovedla, ale když jsme vyjeli z Insbrucku po dálnici na Brenner, tak jsem Kukyho předjel, říkal jsem si tady nemáme bejt ? Kuky za mnou máchal rukama a asi něco i řval, tak jsem zastavil. Když mě hoši dojeli, tak jsem si vyslech ! Kam to jedeš, nechceme po dálnici ! Tak se dohadujeme kdo to zčubil, Kuky tvrdí, že když jsem ho předjel, tak mu navigace říkala, že má sjet z dálnice a já jsem ten sjezd prolít, takže to bylo na mě.Nezbylo, než na dalším sjezdu se otočit a jet zpátky do Insbrucku a dát si repete. Pamatuju si, a pak se to i potvrdilo, že z Insbrucku vůbec nemáme vyjet po dálnici, proto jsem Kukyho předjel a chtěl jsem z ní sjet, ale přejel jsem první sjezd, takže ač nerad, uznávám, že jsem to zavinil. Kuky pracně přenastavuje navigaci a objevujeme se v Insbrucku pod můstkem na světelný křižovatce. Kuky nastaví navigaci na Brenner po starý silnici a projíždíme Insbruckem zpět na dálnici. Říkám si, je to blbě, ale dobře, jedem. Trefili jsme i sjezd, který jsem přejel, dojeli jsme k pumpě na konci Insbrucku, dokonce jsme i správně odbočili a nejednou Kuky zastavuje, protože mu navigace hlásí ať se vrátí. Kolem nás projíždí spousta motorek a Kuky, že pojedeme zpátky. Říkám, já bych jel dál, to by mohlo být ono a Kuky říká „víš to určitě ?“ určitě to nevím ale zkusil bych to. Ne jedem podle navigace, takže zpátky do Insbrucku. Že jsem tak zblbnul navigaci, to bych nevěřil, nevěděla vůbec kde je. Ono by to dopadlo stejně i kdybych nepředjel, ale to je jedno. Když se už  objevujeme počtvrté pod můstkem na křižovatce a Kuky počtvrté ladí navigaci, říkám už znova ten okruh středem Insbrucku na dálnici, nechci opakovat i když navigace byla neoblomná, kdybychom ji poslechly, tak tam kroužíme dodnes. Otočím se na křižovatce zpátky a vidím cedule Brenner Pas, říkám jedem zpátky odkud jsme teď přijeli, Kuky nejdřív ne, ale pak se nechal ukecat. To víte, že to bylo ono ! Takže po hodině kroužení Insbruck, dálnice a zpět se konečně dostáváme na starou Brennerskou. Dobrý bylo, že jsme můstek viděli několikrát a za všech stran, což se líbilo Pepovi, kterému bylo úplně jedno, že kroužíme stále dokola, hlavně, že sedí na motorce. Blbý bylo, že asi nestihneme kemp v Itálii, ale nakonec to dobře dopadlo. Na Brenneru asi ve 4 odpoledne zastavujeme, naladíme znova navigaci a čeká nás ještě pořádná štreka přes Brixen a Brunnico do kempu Corvara in Badix. Dorazili jsme tam asi po 9 té večer a ještě nás ubytovali, bylo to jen tak tak. Kemp narvanej, ale našli jsme místo pro tři stany. Asi do půl jedné jsme pokecali s dvěma talianama taky na motorkách, jedním dánem a horolezcem z Brazílie a jdem na kutě. Asi ve čtyři ráno mě probudila kosa, tak oblékám svetr a lezu znova do spacáku.

Den třetí:

Vstáváme asi v osm ráno a nádhernej pohled. Sluníčko, kolem nás velehory, to jsme večer neviděli. Když jsem vylezl ze stanu, tak Kuky si už vařil polévku, tak vytáhnu svůj lihový vařič z první republiky, naliji líh a stavím na ranní kávu, teprve pak vylezl za stanu i Pepa. Kuky už nemohl, tak dojídám zbytek jeho polívky a konečně se dovařila i moje voda na kávu. Relaxujeme a průběžně balíme stany a zavazadla, žádný spěch no prostě pohoda. Dneska nás čekají dolomity a dojezd do Slovinska do kempu - to je pořádná štreka. Asi v 9 vyrážíme směr: Paso di Gardera, Paso di Sellaa Paso di Pordoi do městečka Arabba. Můj subjektivní názor je: že dolomity v Itálii jsou hezčí než Alpy v Rakousku. Projížděli jsme nádherný scenérie a fotili jak diví. Silnice v dolomitech ale proti rakousku asi 50 %, ale dojem to moc nezkazilo. Všude spousta motorkářů a klikaté silnice prostě nádhera. Každou chvíli stavíme a kocháme se velikány a přírodou, samozřejmě kouřím a nemělo to žádnou chybu. Projeli jsme dolomity křížem krážem, asi 4x nahoru a dolů a pak razíme dále přes Paso di Falzárego do Cortiny d´Ampezzo, dále na Misurinu, Dolmezzo, kde zastavujeme v restauraci u silnice na oběd. Domluvili jsme se bez větších problémů, ačkoliv taliání neuměli ani německy, ani anglicky. Dali jsme, špagety, nudle a makarony, takže tradici a konstatovali jsme, že to tu umějí udělat líp, než naše báby. (holky pardon). Po obědě v klídku razíme dále na Tarvisio kde po chvíli přejíždíme do Slovinska na Kranjskou Goru, kde kousek za ní je kemp. Zastavujeme v občerstvení kde dáváme večeři, měli pouze špíz a tady musím podotknout, že nám vyrazila dech cena ! Špíz s bramborem a oblohou, k tomu salát, sodovka a kafe 6,25 euro !!!! Tady nebyl problém se domluvit češtinou. Za zmínku stojí i tato zkušenost: v Itálii jsme chtěli koupit nějaký buřty na grilování, protože v kempu to šlo, ale ať jsme hledali otevřený krám jak jsme hledali, žádný jsme neobjevili, protože taliáni přes den asi nedělají.Až v Tarviziu jsme jeden objevili, ale stejně tam skoro nic neměli, takže jsme koupili jen pivo na večer a slabý párky. Asi v 8 večer dorážíme do kempu, postavíme stany a jdeme si ugrilovat párky. U grilu se motali mladí dánové, kteří tam dělali nějaký maso a tak je Kuky vyhodil a strčil tam naše párky. Tady stál kemp myslím necelých 7 euro a v Itálii myslím 17 euro, takže Slovinsko na ceny vyhrává. Zase po půlnoci jdeme na kutě, spokojený z dnešních zážitků.

Den čtvrtý:

Probudíme se asi v 7.30 do nádherného počasí. Kuky vstal zas první a odnesl si vršek stanu sušit od rosy na bidlo. Když vylezl ze stanu Pepa, tak kouká a ptá se „kde máš stan ?“ odpověď: já nevím, co jsem spal, tak ho někdo ukrad ! Pepa se tvářil, jako by mu věřil a tak jsem taky přidal a řekl jsem, že mě ho taky chtěl někdo šlohnout, ale vzbudilo mě to a tak utekli a ukradli jen Kukyho, kterej spal jako dřevo. Dlouho to však netrvalo a Pepa objevil stan na bidle, tak prohlásil něco o debilech a že už víckrát s náma nikam nepojede. Další prča nastala když jsme balili a Kuky najednou: kde mám klíče od kufru ? Já nevím kam jsi si je dal ? Byly tady v zámku ! No tak hledej my jsme ti je nikam neschovali ! Kecáte, já budu hledat a vy budete fotit a na stránky zas napíšeš nějaký výmysly, to určitě ! Dejte je sem, nebo nikam nepojedem ! Dušovali jsme se, že jsme mu je fakt neschovali a byla to pravda, ale marný Kuky nevěřil. Tlemil se, že nám na špek neskočí, my připravený k odjezdu a Kuky vysmátej. Tak jsme se tedy dohodli, že s Pepou pojedeme napřed a Kuky mezitím klíče najde, měl obavu z fotek jak hledá a z toho, co napíšu. Tak jsme s Pepou poodjeli a Kuky klíče našel, hodil si je do kufru a zastlal !!! Udělal si to ale opravdu sám ! Myslel si, že je to pomsta za ten ukradenej stan. Konečně jsme tedy vyrazili a dnes nás čekalo Chorvatsko. Jedeme na Vršič do Triglavského národního parku. Opět velehory, klikaté silnice prostě nádhera. Pak jsme sjeli dolů na placku a tím  skončili hory. Přes Tolmin, Rieku na Istrii do Rabacu. Ve Slovinsku měníme euro na Kuny a mastíme na hranice. Řeknu vám, že to byl blbej pocit vidět celníky jak vás probírají. Nevím vyměnil jsem na Kuny a neměl jsem pas, pouze občanku. Sice mi doma říkali, že do Chorvatska se může na občanku, ale víte jak to je ? Prošlo to bez problémů, ani nás nekontrolovali a tak jsme byli v Chorvatsku. Zaplatili jsme v Riece 17 kuna za tunel, abychom si trochu zkrátili cestu a někde 7 večer jsme na místě v Rabacu. Kuky se znal s majitelem penzionu a tak se dohodli, že jediný volný místo je apartmán který stojí na 3 dny 210 euro. Bylo to dost, ale přijali jsme to a každej dal 70 euro. Byl perfektně vybaven a tak nás to nemrzelo. Objevili jsme obchod a nakoupili si na večer něco k jídlu a Karlovačko. Po celou dobu to byla klasika hoši 6 ks a já 5 ks na večer. Strávili jsme tam 3 dny a bylo to tak akorát. Představa, že by jsme tam byli 14 dní byla hrozná. Po celou dobu strašný vedro: ráno koupání a potápění, v poledne se schovat a odpoledne výlet na motorce vždy spojený s koupáním, ale někde jinde a večer pivko a klábosení minimálně do 1 - 2 ráno. Podnikli jsme i večerní tůru do nočního Rabacu spojenou s nákupem drobností pro manželky, dali si v hospodě pivo za 80 Kč a kafe za 50 Kč a tradá hajat. V Chorvatsku je všechno předražené a nevyplatí se tam chodit do hospod.

Za zmínku stojí ještě dvě věci, které se tu odehráli: Jednou večer, když tak klábosíme, tak jsme se bavili o našich stránkách, jak tam všechno píšu a zveličuju a Pepa pronesl hlášku celého zájezdu: „Nepiš tam, že jsem si občas šňupnul tabáček, tátovi by se to nelíbilo kdyby si to přečetl. Když tam napíšeš, že jsem ti vojel výfuk na motorce, to táta pochopí, ale že jsem šňupal, to nepochopí“. Řekl to s takovou vážností, že jsme se půl hodiny váleli smíchem. Musel jsem to napsat a pro tátu Pepy: šňupnul jenom občas, to já víc vykouřil.

Druhá záležitost: Kuky všechno řídil, takže s Pepou jsme ani nevěděli, jak se jmenuje to místo, kde bydlíme. Druhý den jsme vyrazili na motorkách po pobřeží s tím, že budeme zajíždět k moři se potápět. Vše probíhalo podle plánu i jsme se vykoupali a když jsme hledali další sjezd k moři, tak mě bodla vosa do stehna (jezdili jsme v kraťasech a tričku). Zpomalil jsem a vyháněl vosu a když se kouknu před sebe, kluci v hajzlu. No nic jedu dál, že na mě počkají na nějaký křižovatce ale tam nikdo. Vracím se zpátky a hledám kam asi odbočili, ale nenašel jsem je: STRATIL JSEM SE ! Moje heslo: urči si směr a jeď se vyplatilo. Řekl jsem si, že bydlíme někde tam a vyrazil jsem. Věděl jsem, že nesmím jet na Pulu, takže zastavuju na pumpě a tam dvě holčiny, asi brigádnice myli okna autům. Zjistil jsem, že umí anglicky a teď něco pro lingvisty:

Halo girls, can you help me ? I´m loos. Where is Pula there or there ? There said one girl. OK We live some where but I dont know where. Smile… You can say me countries on the road ? Yes. Vošič: no, Karadžič, no, Miloševič, no, Rabac, no, it is all. My idea ! I show you foto this country!

V tom slyším rachot a přijeli kluci samá sranda a bylo po problému. Holky byly zvědaví, kde to teda bydlíme a když Kuky prohlásil Rabac, tak se holky neudrželi. Jména vesnic, který jsem jmenoval jsou smyšlený, nemůžete po mě chtít, když si nepamatuju kde bydlím, abych si pamatoval vesnice, který mi ty holky jmenovali. Omluvte gramatické chyby a podle toho že se gebily někdy i tomu co říkám, tak to možná nebylo moc správně, ale naprosto přesně věděli co chci. Kdo nerozumí anglickému textu, tak si vezměte slovník ! Fakt je, že možná některé výrazy v tom slovníku ani nenajdete… Do smrti si budu pamatovat, kde jsme bydleli RABAC !

Zažilo se samozřejmě spousta srandy, ale to bych tu psal ještě příští rok.

Předposlední den:

Končíme v Chorvatsku a čeká nás cesta domů. Bylo dohodnuto, že kdo první vstane, vzbudí ostatní, abychom vyrazili co nejdřív. Poprvé se stalo, že první jsem vstal já v 5.30 a tak budím kluky. Kam mě posílali, tady psát nebudu. Kuky se zabarikádoval ve svým pokoji, zamknul dveře na balkon a zatarasil dveře do pokoje nočním stolkem a odmítal vstát. S Pepou to bylo podobný. Tak jsem si udělal kafe a čekám až se hoši uráčí vstát. Bylo naplánováno dojet dneska do Vyššího Brodu a tam přespat. Počítali jsme s tím, že tato cesta už nebude nic záživného, protože pojedeme převážně po dálnicích. Utratíme poslední kuny do nádrží a v 9 ráno razíme na cestu. Jak jsme předpokládali NUDA ! Trochu vzrůša nastalo asi 100 Km pod Salzburkem když jsem na dálnici ve 130 ve čtvrtém pruhu rozjímal a nevšiml jsem si, že hoši sjeli z dálnice. Zahlídl jsem je na poslední chvíli a už jsem to nestihnul. Je vymalováno, řekl jsem si, Kuky našel nějakou trasu aby objel placenej tunel a tak teda pojedu sám. Na druhou stranu to mělo svou výhodu, mohl jsem si zastavit a kouřit kdy chci, proto na prvním odpočívadle stavím a vychutnávám si cígo. Sejdeme se ve Vyšším Brodě a žádný problém jsem neměl. Jak si tak kouřím letí kolem dvě motorky a troubí. Bylo po náladě, ti blbci mě dojeli takže na dalším odpočívadle jsme se opět setkali. Pak z Kukyho vylezlo, že kvůli mně musel odbočit k pumpě, protože usínal. Prý jsem ho nenechal vyspat - mlaďoch prd vydrží (to by se mě nikdy nemohlo stát). Takže navečer přijedeme do V.B. najdeme hotel za 490,- na noc a jdeme na večeři. Proč né do kempu ? Hádejte, zase v Čechách chcalo./padala voda/

Poslední den:

Ráno v 9 vyrážíme domů. Až do Tábora byly totálně ucpaný silnice a tady jsme ocenili, že máme motorky. Jet autem, stojíme tam ještě dneska. Překvapilo nás, že dokonce i český motoristi nás pouštěli, že by jsme šli konečně opravdu do Evropy ? V pohodě jsme dojeli odpoledne domů, zakončili jsme u nás kafem a zákusky, které šla Božka rychle koupit, zhodnotili jsme zájezd a tím to zhaslo.

Dovětek

Takto bych si to představoval pokaždé. Žádná ponorková nemoc, žádné naschvály a truci, když někdo něco chtěl tak ostatní vyhověli a výjimečně jsme se shodli, že to nemělo chybu a že příště už vícekrát spolu nepojedeme !!! (alespoň dokud si Kuky nekoupí lepší navigaci). Nedá se vypsat vše, co jsme zažili, protože jednak pro nezůčastněné by to byla nuda všechno číst, a myslím, že už i tohle je dost.

Takže dost keců

Najelo se celkem 2 744 km

Stálo mě to kolem 11.000,- Kč

Do Irska letos nepojedu

 

Giovany